„Já se zabývám duševní poruchou známou pod jménem náboženství.“
„Duševní porucha? To je dost příkrá klasifikace!“
„Plně ospravedlnitelná celými dějinami. Představte si, že jste mimozemšťan obdařený inteligencí, jenž se zabývá toliko fakty, která lze plně ověřit. Objevíte živočišný druh, jenž se v průběhu času rozčlenil na tisíce – ne, teď už miliony – různých kmenových skupin a skupinek, které vyznávají neuvěřitelně proměnlivou varietu všelijakých představ o původu vesmíru a o způsobu, jak se v něm chovat. A třebaže mnohé z nich mají řadu těchto představ společných, třebaže se jejich ideje snad v devětadevadesáti procentech překrývají, postačuje to jedno jediné zbývající procento k tomu, aby se začali navzájem mučit a vyvražďovat pro nicotné detailíčky svých věrouk, které se jakémukoli nezúčastněnému pozorovateli musí jevit jako naprosto bezpodstatné.
Jak si tedy takové iracionální jednání vysvětlit? Lucretius uhodil hřebík na hlavičku, když pravil, že náboženství je vedlejší produkt strachu – že je reakcí na okolní mysteriózní a mnohdy nepřátelský svět. Pro prehistorii lidstva to snad bylo nezbytné zlo – avšak proč bylo onoho zla o tolik víc, než bylo opravdu nezbytné, a proč přetrvávalo i do doby, kdy už bylo víc než zbytečné?
Říkám zlo a myslím tím skutečné zlo – protože strach vede ke krutosti. Už první letmé seznámení s takzvanou inkvizicí naplní člověka studem nad tím, že náleží k lidskému druhu… A jedna z nejodpornějších knih, jaké kdy spatřily světlo světa, bylo Kladivo na čarodějnice, sepsaná bandou zvrácených sadistů a popisující muka, jež církev schvalovala – ba doporučovala! – k vynucení ‚doznání‘ od tisíců neškodných stařen, dříve než je zaživa upálili… Předmluvu k ní napsal sám papež!